Když si dítě říká o pomoc...

ruce-1 Před rokem téměř nikdo nevěděl, co vlastně pojem „distanční výuka" znamená. Dnes již s jistotou víme, o co se jedná, a víme také, co všechno nám tento způsob výuky vzal. Ale o co nás, a hlavně naše děti, připraví ještě i v budoucnu, ukáží až následující měsíce.

Některé děti v této variantě vzdělávání našly jistý druh dobrodružství a rychle se přizpůsobily. To za předpokladu, že jim nechybí sebevědomí, samostatnost a rozhodně také větší či menší dávka podpory ze strany rodičů. Jiné děti se však postupně uzavírají do sebe, pomalu se jim z tváří vytrácí úsměv a schází dobrá nálada. Stále častěji převládá smutek, lhostejnost, nezájem nebo se dokonce objevují první známky depresí.

Teď je to především na nás, zda si dokážeme včas všimnout jakýchkoli varovných signálů. Ty nás upozorní na to, že už to dítě nezvládá samo a potřebuje pomoc dospěláka – rodiče nebo i odborníka. Hovořme s dítětem ihned, jakmile má samo zájem, potřebu a odvahu. Odložíme-li tuto šanci k třeba jen krátkému povídání, může se stát, že příště již další příležitost nedostaneme. Když přijmeme fakt, že máme nějaký problém, máme již našlápnuto k jeho vyřešení. A nemusíme být na to sami. O pomoc je možné bezplatně požádat u mnohých organizací: www.zapojmevsechny.cz, www.inkluzevpraxi.cz, www.prevcentrum.cz nebo můžete kontaktovat školního metodika prevence.

Všem, kteří jakkoliv pomáháte svým dětem a dáváte jim pocit jistoty a bezpečí, patří obrovské „díky".

Lenka Trembošová, školní metodička prevence

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla Extensions Directory Listing